Specialisté na péči o klienty
s Alzheimerovou nemocí

Demence

Pojem demence pochází z latiny a doslova znamená bez mysli. Během dlouhé fáze je demence jako taková sotva poznatelná. Oči jsou jasné a otevřené, mysl je čistá a nemocný chodí a pohybuje se, jak byl zvyklý. V konečné fázi nemoci je závislý na druhých ve všech svých potřebách a zapomněl už všechno, co se kdy naučil.

V konečné fázi nemoci je závislý na druhých ve všech svých potřebách a zapomněl už všechno, co se kdy naučil. Demence je způsobena dysfunkcí mozku. Nemocné jsou nervové buňky. Řídící centrum v mozku nefunguje, jak by mělo. Mozek má také k dispozici úžasné rezervy: když nervové buňky selžou, jiné převezmou jejich úkoly, buď částečně, nebo jako celek, a mohou v tom pokračovat velmi dlouhou dobu. Čím větší část mozku to ovlivní, tím výraznější změny nastanou v chování nemocného. Nemoc začíná postupně. Zmocní se své oběti tiše, jako když se dravec v noci plíží za kořistí, a postupem času se zhoršuje.

Mnoho forem demence

Demence má mnoho forem a je to hromadný termín. Její nejobtížnější formou je Alzheimerova nemoc, pak Vaskulární demence, která má různé formy, z nichž nejznámější je tzv. multiinfarktová demence MID. Demence se vyvíjí z mnoha malých mozkových infarktů, jež způsobují přerušení zásobování kyslíkem v různých částech mozku. Další typy jsou – Parkinsonova, Pickova, Bingswangerova, Lewy Bodyho a Huntingtonova – se vyskytující častěji u mladších lidí. Přesná příčina demencí není známá. Život s partnerem nebo příbuzným trpícím demencí není nic snadného.

Důsledky procesu mizející paměti můžeme shrnout takto:

  • Ztráta mechanických dovedností (vařit kávu, používat vysavač, řídit auto)
  • Ztráta paměti, pokud jde o poslední a dřívější události (například to, že člověk s demencí je v důchodu)
  • Úbytek sociálních dovedností a narušování norem chování (ztráta etikety)
  • Úbytek slovní zásoby, zhoršení schopnosti mluvit ( afázie)
  • Dezorientace, pokud jde o lidi, neschopnost poznat partnera a děti
  • Mrtví z minulosti jsou vzkříšeni
  • Snížená schopnost sebeobsluhy: oblékání, mytí, čištění zubů, chození na toaletu
  • Změna osobnosti
  • Zhoršení funkce intelektu

Ne každý je nešťastný. Někteří lidé jsou po celý život přirozeně tak bezstarostní, že je nic a nikdo nerozhodí. Ani vážná zapomnětlivost a mentální úpadek. Někteří jsou dokonce šťastnější, než byli před nemocí. Někdy si totiž nemocný člověk neuvědomuje, že má tuto nemoc anebo myslí jen na dobré vzpomínky. Pocity dominují nad myšlením.

Mizející paměť způsobuje, že postižený člověk se propadá stále dál a dál do svých vzpomínek na minulost. Je tedy pravděpodobné, že může mluvit o velmi dávné minulosti, kterou ani vy sami neznáte. Také se ztrácí v čase a prostoru. Někdy vystupují na povrch bolestné zážitky z minulosti.

Komunikace

Lidé dokážou sdílet své zkušenosti, touhy a myšlenky mluveným i psaným slovem. Komunikace nám dává pocit spojení s druhými. Nemocný dokáže stále méně s druhými normálně mluvit. Stojí ho mnohem víc úsilí, když má druhým jasně něco vysvětlit, co cítí nebo potřebuje. Čím pokročilejší je demence, tím více energie bude potřeba vynaložit, abychom dosáhli jistého stupně opravdové komunikace. V jakémkoli typu rozhovoru se bude stále více uchylovat ke slovům, jež jsou mlhavá a nejasná.  Také je důležité, abychom vytvářeli jednoduchý rozhovor bez těžkých zvuků a výslovností a hlavně nepospíchali na odpověď. Čas je pro nemocného velmi důležitý. V pozdějším stadiu nemoci není možné mluvit už vůbec. Můžete s ním tedy komunikovat, že ho vezmete kolem ramen, jemně ho poplácat po zádech, při mluvení na něj se usmívat, hladit ho po vlasech, držet za ruku apod.

Agresivita

Demence je často doprovázena emočními změnami a pro rodinu bývá velmi obtížné je chápat a zvládnout. Druhého člověka dokážeme pochopit jen v tu chvíli, pokud se do něj vcítíme. A představíme si tu jeho situaci. Představte si, že je všechno proti vám. Pořád děláte chyby a neustále něco pletete, nemůžete ani pořádně mluvit nebo s problémy. A do toho se dokážete několikrát za den ztratit natož si něco zapamatovat. Nedokážete ani odpovědět na jednoduchou otázku a mnoho další věcí.  Nepostižení lidé jakoukoli nemocí – jim stačí den blbec a jsou z toho rozhozeni. Jen si představte, že by se vám dělo toto každý den.  Obvykle působí několik faktorů najednou, ale my zmiňujeme jen jediný, na který jsme se právě zaměřili, a který byl pro nás největší.  Když si tohle všechno představíte a vcítíte se do těchto situací. Jak vám je? Asi nic příjemného. Dospíváme tedy k názoru, že svět se netočí kolem nás, ale my kolem něho, a proto je nutné se naklonit nemocnému a porozumět mu. Uvidíte, že pak vaše konverzace, komunikace bude mnohem hlubší.

Podezíravost

Víc než polovina nemocných demencí vykazuje po určitou dobu (u každého jedince jinak) symptomy podezíravosti. Do výjimečně vysoké míry postrádají důvěru v druhé. Ztráta paměti nevyhnutelně vede k nejrůznějším chybám a selháním. Podezíravost je jak sestra agresivity. Větší pravděpodobnost, že budou takto reagovat, je u lidí, kteří měli už v minulosti sklon být dominantní a nadměrně sebevědomí. Nebo lidé, kteří nezvládali nějakou situaci, práci, úkoly, byli neschopní. První věc, kterou je třeba udělat, ověřit si zda je tato podezřívavost oprávněná či nikoli. Naše chování tedy bude podobné jako u agresivity. Tedy je lepší nereagovat na obsah obvinění, ale spíše na sdělení za ním.

Jak pomoci mozku

  • Posilujte jejich paměť
  • Přizpůsobte se jejich rytmu
  • Berte vážně jejich fantazie a úzkosti
  • Neučte ho novým věcem (mohl by to nezvládat a tím podporujete špatné pocity a nálady)
  • Vyhýbejte se konfrontaci
  • Dodržujte řád, pravidelnost, odpočinek
  • Nežádejte příliš mnoho ani příliš málo
  • Jednejte s ním jako s dospělým
  • Nezapomínejte na humor
  • Neberte si emoční výbuchy osobně
  • Pamatujte, že je stále možné se radovat
  • Stále udržujte činnosti

Pocit viny

Téměř u každého, kdo je konfrontován s demencí v rodině, budou dříve či později pronásledovat pocity viny. Pocity viny mohou hrát hlavní roli v tom, jak příbuzní vnímají nastalou situaci nebo pokud jste se rozhodli dát nemocného do domova se zvláštním režimem.

Jakmile dostanou rodinní příslušníci informaci, že zvláštní chování člena jejich rodiny způsobuje demence, začnou zápasit s myšlenkou, že při mnoha příležitostech v minulosti patrně selhali a nechápali ho. Někdo chce zoufale vědět, zda něco, co udělal, tu nemoc nezpůsobilo nebo ji nezhoršilo.  Domnívají se, že nedělají dost, že neposkytují dostatečnou péči. POZOR pocity viny nesouvisejí s mírou poskytované péče, ať už se o nemocného staráte doma či nemocný je někde v zařízení. Péče, která se mu dostává, je nadmíru dobrá. Je to v nás. Jsou to velké požadavky, které si na sebe klademe. Totiž nároky, které na vás kladou nemocní se mohou ze dne na den měnit a my si myslíme, že nejsme schopni je plnit. Pak následují i další požadavky od rodiny. V tu chvíli nevíme co dělat dříve a jak nejlépe vyhovět všem k jejich spokojenosti. Je to ovšem normální jev a my si to neuvědomujeme. Také profesionálové něco od příbuzných očekávají. Proto nepřekvapuje, že se členové rodiny mohou cítit chyceni do této pavučiny požadavků, jež na ně doléhají ze všech stran, jako do pasti. Není možné pořád všechny uspokojovat a to je často největší důvod, proč pečovatelé tedy rodinní příslušníci pociťují vinu. Čím více děláte pro člověka postiženého demencí a rodinu nemáte čas na sebe a svou revitalizaci a odpočinek. Teď je velmi dobré se nad tím pozastavit a říct si dost a začít řádně odpočívat a věnovat se sobě a svému blahu a tělu. Prosím neberte to na lehkou váhu a opravdu se nad tím zamyslete. Život je přeci krátký a je potřeba žít ne se maximálně opotřebovávat, ale nabíjet se energií, která je ták vzácná a ne všichni si ji umíme rozložit tak abychom vše zvládali.

V mnoha případech přichází chvíle, kdy rodina už dál nemůže poskytovat potřebnou pomoc a jediná možnost, jež jim zůstává otevřená, je připravit nemocného na přijetí do domova, kde se o něj postarají a dají mu vše potřebné a profesionální podporu a pomoc. Nebojte se toho. Vždyť své blízké můžete neustále navštěvovat. Není to nic špatného. Bude o něj velmi dobře postaráno, pokud si dáte práci s vyhledáním opravdu dobrého místa a nejdříve uděláte vy sami první návštěvu a vše si zjistíte a projdete novým domovem.  Ano, tento krok je nejtěžší, ale uvidíte, že se to dá zvládnout ke spokojenosti všem. 

Mnoho lidí také pronásleduje otázka, zda bylo správné nechat svého rodiče přijmout do domova. V okamžiku, kdy je rodina informována, že domov může přijmout nemocného, snaží se často příbuzní přehodnotit své rozhodnutí nebo ještě chvíli pozdržet přijetí.  Podobné myšlenky jako ještě to zkusíme, ale v realitě se dostanete do stejného stadia bez energie, mohou také vyvolávat pocity viny. Rodinný příslušníci si dělají se vším velké starosti, ale nemocný může být šťastný a nezapomínejte na to, že je mezi svými rovnými. Také přátelství s někým v domově ho může více rozveselit.  Povaha tohoto psychického břemene je velmi obtížná. Jak se říká „Čas je lékař“, dejte si na vše tolik času, kolik potřebujete a dovolte si se uvolnit při všem, co děláte. Proto ať už se rozhodnete jakkoli NEZAPOMÍNEJTE NA SEBE!!!

Zvládání pocitu viny

Uvědomte si, že pocity viny jsou naprosto normální a máme je všichni, ať už reagujeme jakkoli na různé situace. Nejlepší metodou, jak se s tím vyrovnat je, že si přiznáme, že pociťujeme vinu. Pokud tento pocit jakkoli těžce potlačujeme je to horší a pocity jsou větší a silnější.  Také o těchto pocitech mluvte. Neuzavírejte si je do sebe, tím se vše zhorší a třeba se to může i ukázat na vašem zdraví. Nejlépe se vše uvolňuje, pokud o tom mluvíte s lidmi, kteří vás chápou nebo prožívají, prožívali stejné pocity a řeší, řešili stejnou situaci. Pokud nemáte nikoho takového nebojte se promluvit si se zkušenými profesionály, kteří tyto situace řeší každý den. Jsou tu i pro vás, aby pomohli. Držte se a nezapomínejte na sebe!!!

Čerpáno z www.prada.cz