Specialisté na péči o klienty
s Alzheimerovou nemocí

Ranné stádium

Příběh

Rozhodli jste se s otcem vyjít si na večeři do vaší oblíbené restaurace. Otec slaví své 85. narozeniny. Když se posadíte ke stolu, otec řekne:„To je ale příjemný podnik. Podívej se na ty talíře na zdech a výzdobu z 50. let. Matce by se tu určitě líbilo.“ Zareagujete:„ Tati, vždyť jsme tady byli už nejmíň stokrát, copak si to nepamatuješ?“ „Ne, nikdy jsem tady nebyl.“ odpoví otec. „Jsem tu poprvé.“ Raději stočíte hovor na jiné téma. Je čas si objednat. Váš otec říká:„Dám si také oblíbené jídlo. Ty i maminka jste ho měli vždycky rádi.“ A otec namítne:„Co tím myslíš? Moje oblíbené jídlo jsou špagety s masovými kuličkami.“ Řeknete:„Tati, když jsme tady večeřeli na tvé 82. narozeniny, prozradil jsi, že jste sem s maminkou chodili často a že jste si vždycky dávali kuřecí steak.“ Otec se s vámi začne vehementně přít. Večeře již není tak příjemná, tak jako na oslavě před třemi lety.

Je-li vašemu blízkému stanovena diagnóza Alzheimerovi nemoci, tj. Učiníte konec obavám a dohadům, záhy si uvědomíte, že se z vaší role občasného pečovatele stala role pečovatele nepřetržitého. V tuto chvíli je třeba, abyste se vážně začali nastalou situací zabývat a snažili se zjistit a naučit se co nejvíce o funkčních změnách v mozku, které ovlivňují základní dovednosti, které jste považovali za dané a neměnné. Je čas si vytvořit nový vztah k Alzheimerově nemoci. Pokorně přijmout to, co se odehrává nyní a uvědomit si, že toto je vaše nová životní cesta. Musíte se naučit přemýšlet o tom, jak pomoci člověku s Alzheimerovou nemocí, jak kompenzovat jeho vznikající ztráty a jak jej podpořit. Je velmi podstatné si pamatovat, že ne všechny funkce mozku vymizí naráz, a že mnoho z nich přetrvává. Pokud zapomeneme či nechceme uznat přetrvávající funkce, mohou se negativní reakce stát součástí naší ošetřovatelské péče.

Může se nám stát

  • hovoříme s osobami s Alzheimerovou nemocí  jako kdyby to byli děti nebo je prostě ignorujeme, pokud jejich paměť selhává
  • děláme věci za ně nebo se nesnažíme pomáhat, aby se sami postarali o úkony, které jsou stále ještě schopni vykonávat
  • odmítáme jejich prosby o účast na rodinných akcích ve chvíli, kdy se začne vytrácet jejich úsudek a logické myšlení
  • vyhýbáme se s nimi jít na veřejnost, jestliže se jejich chůze stává obtížnou


Můžete například

  • najít staré fotografie a hovořit o nich s nemocnými, co si pamatují, jaké mají pocity, abychom jim pomáhali oživovat jejich dlouhodobou paměť, jestliže ta krátkodobá již selhává
  • hrát různé hry, nechat je popisovat objekty kolem domu a stimulovat tak řeč, dokud je to možné, a konverzovat s nimi v jejich mateřském jazyce
  • zkoušet malovat, zahradničit, fotografovat či další koníčky
  • řešit s nimi různé úlohy, telefonovat s ním, chodit na procházky, do restaurace, hrát na nějaký nástroj, poslouchat hudbu, zpívat aj.

Změny v mozku

Alzheimerova nemoc způsobuje pomalé, progresivní odumírání nervových buněk v mozkové hemisféře. Mozek se liší od ostatních orgánů těla tím, že každá nervová buňka má svou unikátní funkci, kterou vykonává jen ona a žádná jiná. Tedy každá část mozku vykonává specifickou funkci a všechny části musí pracovat koordinovaně, aby mozek fungoval správně. Ztráta funkčnosti kterékoli části mozku automaticky vede ke ztrátě činnosti, protože ji nelze nijak nahradit.
První symptom, který můžeme pozorovat jsou výpadky paměti. Nemocný je schopen si vytvořit náhradní způsoby, jak se s občasnou ztrátou paměti vyrovnat. Potíže s porozuměním či používáním slov mohou způsobovat nedorozumění a konflikty a také mohou vést k tomu, že se člověk stáhne do sebe a komunikuje méně. Protože čelní mozkový lalok je ještě úplně funkční, člověk se pokouší pochopit, proč ostatní na pokusy o konverzaci nereagují odpovídajícím způsobem.

Rady pro ošetřovatele v raném stadiu

První věc, kterou si jako ošetřovatel nejspíš uvědomíte, je váhání mezi tím, co vykonáte sami a kterou činnost necháte na nemocném.

  • v raném stadiu je lepší se vyhnout tomu, abychom vykonávali za nemocného věci, které je schopen si udělat sám
  • v maximální míře podporuje jeho samostatnost. Úlohou pečovatele je působit jakožto obhájce a zajišťovat nemocnému útočiště
  • sledujte, ale nevměšujte se, pokud daná činnost není pro nemocného potenciálně fyzicky nebezpečná či zneužitelná
  • rozmyslete si, ve kterých případech je vhodnější, abyste nechali nemocného jednat samostatně, a kdy je třeba spolurozhodovat nebo převzít vedení
  • zjistěte si co nejvíce informací o nemoci ještě před tím, než nastanou problémy. Buďte aktivní
  • jděte se svým blízkým k lékaři na všeobecnou prohlídku, pokud pozorujete, že něco není v pořádku navštivte specializaci na Alzheimerovu nemoc
  • podělte se s ostatními rodinnými příslušníky o všechny zkušenosti, které máte k dispozici
  • svolejte rodinnou radu a projednejte všechny změny, které v rodině nastanou a také všechny možné problémy, které se mohou objevit. Uvažujte o tom, zda přizvat nemocného k této diskuzi
  • buďte připraveni na to, že se sami budete snažit odmítnout fakt, že se nemoc týká někoho vám blízkého a že i pro ostatní členy rodiny bude těžké tento fakt přijmout
  • buďte připraveni otevřeně hovořit o tom, že vy, váš partner či přítel trpí Alzheimerovou nemocí
  • určete si členy rodiny, přátele a další známé z okolí, které vám budou nápomocni, pokud vy sami budete pociťovat únavu ze zodpovědnosti za dohled nad všemi úkoly každodenního života
  • buďte pozorný posluchač a snažte se skutečně vyslechnout, co je pro člověka, o kterého pečujete, důležité. Možná vám nemocný bude chtít sdělit věci, kterých se obává
  • a jiné

K zamyšlení

Lidé, kteří onemocní Alzheimerovou nemocí nebo ti, kteří pečují o nemocného, se často ptají sami sebe: „Jaký je smysl mého života? Co mám teď dělat? Jak mohu využít životních příležitostí co nejproduktivnějším způsobem?“ Pro ošetřovatele je důležitou otázkou důstojnost člověka, o kterého pečuje, a neustálé hledání způsobů, jak tuto důstojnost zachovávat. „Jak pomoci druhému a pracovat s dovednostmi, které mu ještě zbývají?“ Naučte se mít dostatek sebedisciplíny, abyste se zastavili dříve, než promluvíte či budete jednat. Zamyslete se: „Co se děje? Jedná teď člověk, o kterého pečuji, opravdu úmyslně? Říká to schválně? Nebo je to nemoc, která mluví za něj?“

Stanovení záchytných bodů pro paměť

  • Vytvářejte si seznamy, používejte obrázky, stanovte si jednotlivé, jednoduché kroky, vykonávejte rutinní věci.
  • Ztráta krátkodobé paměti způsobuje, že člověk potřebuje pobídky a záchytné body, aby věděl, co má dělat.
  • Mějte k dispozici náhradní klíče od domu a vozu. Ukládejte je na zjevné místo, aby bylo možné je najít v případě, že nemocný zapomene, kam je položil. Zároveň je třeba zvážit, zda je nemocný ještě schopen řídit.
  • Označte, kam se ukládají jednotlivé věci v kuchyni a v koupelně. Označte zásuvky, příborník a police v šatníku.
  • Používejte kalendáře, krabičky na léky či další pomůcky k zapamatování si věcí

Řeč

Řeč se v raném stadiu nemoci začíná zhoršovat, takže konverzace s nemocnou osobou může být obtížnější. Občas je pro ni problém najít správné slovo, jak sdělit své pocity. Je-li to vhodné, napovězte jméno či slovo, aby se nemocný necítil frustrovaně.

Podpora a záchytné body

  • Naučte se s nemocným komunikovat. Jednejte klidně, jemně, věcně. Vaše uvolněné chování ta budete přenášet i na nemocného
  • Dívejte se na nemocného, když s ním hovoříte, a ujistěte se, jestli vás vnímá ještě před tím, než začnete hovořit
  • Mluvte pozitivně. Omezte rozkazy typu „Nedělej to!“ a vyhýbejte se hrubým výrazům či příkazům
  • Snažte se neskákat do řeči a nedokončovat za nemocného věty
  • Mluvte pomalu, popřípadě zopakujte, co jste říkal, použijte jiná slova nebo krátké věty
  • Pokud hovoříte o nemocném před ostatními, používejte vždy jeho jméno, nepoužívejte výrazy ona či on
  • Vytvářejte systém a strukturu
  • Stanovte pravidelné časy pro stravování, hraní her, společenské aktivity a odpočinek
  • Hledejte možnosti, jak přizpůsobit prostředí pro měnící se potřeby nemocného
  • Požívejte mýdlo na řetízku, aby nemohl nemocný po něm uklouznout a upadnout

Sociální dovednosti

Jak vaše úloha pečovatele narůstá, musíte se stále častěji rozhodovat, zda způsob nemocného chování je v danou chvíli vhodný nebo jestli je třeba ho nějak pozměnit. Položte si otázku, kdybyste byl v podobné situaci, zdali byste chtěl pomoci nebo nikoli. V raném stadiu nemoci může být nemocný velmi společensky činný a rád se zúčastňovat společenských aktivit, setkávat se s jednotlivci či skupinami osob. Ptejte se, co mu je příjemné, co je schopen vykonat, co mu udělá radost apod. Podporujte logické myšlení a bystrost.